Kunsthistorička Růžena Vacková a romistka Milena Hübschmannová

Toto zastavení před Karolinem, hlavní budovou univerzity založené Karlem IV. v roce 1348, vyzdvihne dvě statečné akademičky, prof. Růženu Vackovou a doc. Milenu Hübschmannovou.

Růžena Vacková (1901–1982) vystudovala klasickou archeologii, dějiny umění a filosofii a estetiku a promovala v roce 1925, roku 1930 se habilitovala jako soukromá docentka pro klasickou archeologii a publikovala důležité a inspirované studie, jako je její Sokrates, vychovatel národa (1939) či rozsáhlá teatrologická monografie Výtvarný projev v dramatickém umění (1948).

Za nacistické okupace byl popraven její mladší bratr, lékař Vladimír Vacek a její švagr Alexander Gjurič, Vacková se podílí na ilegálním odboji české inteligence a v únoru 1945 je zatčena, obviněna z velezrady a uvězněna v pankrácké cele. Po návratu z vězení se přimkla ke katolicismu, k němuž jí otevřel cestu páter Josef Zvěřina, v roce 1947 byla Vacková jmenována mimořádnou profesorkou na FF UK.

Po únorovém převratu se Růžena Vacková jako jediná z profesorského sboru připojila ke studentům, kteří se vydali na Hrad, aby manifestovali podporu prezidentovi a na zasedání prvního poúnorového profesorského sboru Filosofické fakulty UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů, kteří se pochodu zúčastnili:

O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.

Záhy byla vyloučena z univerzity a v rámci politického procesu Mádr a spol. odsouzena pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k 22 letům těžkého žaláře, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Během věznění byla jednou z vůdčích osobností „vězeňské univerzity“, přidala se k 53 ženám, které v pardubické věznici držely v roce 1954 protestní hladovku a v roce 1956 byla jednou z dvanácti žen, které adresovaly protestní dopis generálnímu tajemníkovi OSN. Růžena Vacková několikrát odmítla požádat o amnestii a prohlásila, že neodejde z vězení dřív než nevinně uvěznění kněží. Byla propuštěna až po patnácti letech v roce 1967. Následně byla rehabilitována, v roce 1971 byla však rehabilitace zrušena. Její byt byl před vězením i po něm místem, kde se scházela řada mladých lidí, jimž přednášela o umění a křesťanství a ovlivnila jejich mravní postoje. V roce 1992 jí byl udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka. Její synovec Andrej Gjurič cituje nápis nad jejími dveřmi: „Všichni jsou vítáni v pondělí od dvou hodin – neomezeně. V jiné dny neohlášených návštěv nepřijímám.“

Milena Hübschmannová (1933–2005) vystudovala hindštinu, urdštinu a bengálštinu na FF UK. Už během studia ji Romové v Československu učarovali: přestavovali živou spojnici s indickým kontinentem, který tolik obdivovala a studovala. Postupně začínala do romské kultury pronikat a angažovala se v ní a pomáhat Romům v kulturní emancipaci a v řešení sociálních problémů.

Pomohla řadě nadaných romských slovesných umělců stát se spisovateli (Elena Lacková, Ilona Ferková, Tera Fabiánová, Janek Horváth aj.). Posbírala, přeložila a vydala Cikánské písně (1960) a Romské pohádky (1973) a napsala učebnici Základy romštiny (1974), propagovala romskou kulturu i jako redaktorka Československého rozhlasu. V letech 1969–1973 se angažovala ve Svazu Cikánů-Romů, první romské organizace na našem území a pro nesouhlas s asimilační politikou socialistické vlády směřovanou na Romy byla propuštěna z Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV. Byla bez stálého zaměstnání až do roku 1982, kdy začala učit kurzy romštiny na jazykové škole v Praze. V roce 1991 se zasadila o vznik katedry romistiky, extenzivně psala odborné studie, vedla časopis romistických studií Romano džaniben, vydala s kolegyněmi romsko-český slovník, pořádala dál semináře pro romské autory, vydávala jejich texty, dál neúnavně propagovala romskou kulturu a zastávala se Romů. Na romistice FF UK učila až do své tragické smrti. Obdržela Cenu Františka Kriegla a řadu dalších cen. Určitě by měla radost z toho, že v roce 2017 konečně (!) vláda Bohuslava Sobotky odkoupila vepřín v Letech u Písku od současného majitele, aby na místě vybudovala důstojný památník pro oběti koncentračního tábora, kde jako dozorci pracovali Češi. Určitě by byla nešťastná ze stále narůstající vlny rasismu majoritní společnosti vůči (nejen) romskému etniku a hlubokých krizí, v nichž se nachází současná romská komunita. Vychovala však řadu žáků a bez její obětavé práce by současný stav byl horší.

Kudy dál?

Vydejte se dál Ovocným trhem a Celetnou ulicí, projděte Prašnou bránou a před palácem Hybernia zahněte prudce doprava Senovážnou ulicí, která vás dovede k Jindřišské věži. Odtud pokračujte Jeruzalémskou ulicí (zleva projdete kolem synagogy) až k Vrchlického sadům, které přejdete a ocitnete se v budově Hlavního nádraží. Vystoupáte po schodech nebo vyjedete výtahem do původní hlavní nádražní haly, na první koleji najdete sochu věnovanou Nicholasi Wintonovi.