Jedličkův ústav: Rudolf Jedlička a František Bakule

Stojíme na Vyšehradě před stále fungující institucí pro znevýhodněné děti, jejíž vznik v roce 1913 je spjatý se dvěma osobnostmi – otcem zakladatelem Rudolfem Jedličkou, jehož jméno ustav nese, a prvním českým speciálním pedagogem Františkem Bakulem. Oba připomínají pamětní desky.

Lékař Rudolf Jedlička (1869–1926) je zakladatel české radiologie a léčebné rehabilitace. Těšil se dobré pověsti už jako vojenský lékař. Jako vědec prosazoval diagnostiku a nádorovou léčbu pomocí Roentgenových paprsků. Tuto novou technologii zkoušel nejdříve sám na sobě a následky nesl celý život. Možná i tato osobní zkušenost s bolestí vedla Jedličku k aktivní pomoci druhým: jak k vyčerpávajícímu sebenasazení jako chirurga a pedagoga, tak i k aktivní filantropii. Zmiňme alespoň dvě důležité instituce, které založil a financoval: první je samozřejmě tento ústav, který byl po něm později pojmenován. Péče zde byla vysoce moderní a Jedlička prosazoval možnost léčení a výchovy, které měly za cíl pozdější samostatné fungování lidí s disabilitou. Kromě toho se ale Jedlička zasloužil ještě o vznik a fungování sanatoria v Podolí, které se otevřelo o rok později (1914): tato architektonicky fascinující budova dnes slouží jako porodnice. Život Rudolfa Jedličky, který se narodil v Lysé nad Labem, je pevně spjat s Vyšehradem a na Vyšehradském hřbitově je i pohřben. Humanistický étos jeho života shrnuje vlastní krédo: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“

Byl to Jedlička, který přizval k vedení svého ústavu Františka Bakule (1877–1957), dosavadního ředitele progresivního ústavu v Malé Skále, který rovněž sám založil. Bakulův život jako člověka a učitele – podobně jako Přemysla Pittra – změnilo dílo Lva Nikolajeviče Tolstého: pro Bakule byly klíčové Tolstého Pedagogické stati. Po jejich přečtení už přestal žáky fyzicky trestat a ve třídě vyhlásil žákovskou samosprávu, děti si založily časopis. Bakule postupně rozvíjel svou vlastní koncepci estetické výchovy ve slohu, kreslení a zpěvu. Učil věci, o kterých se samy děti domnívaly, že jim jsou užitečné. Za nejúčinnější výchovné prostředky považoval láskyplný přístup k dětem a rozvíjení představivosti, k novým poznatkům měli žáci dospívat vlastní samostatnou prací a měli si navzájem pomáhat. Inspiraci hledal v lidové kultuře a zpěvu. V pedagogice objevoval a rozvíjel souvislosti mezi vnímáním, představivostí, empatií, solidaritou a prací.

V Jedličkově ústavu se stala Bakulovi východiskem veškeré výchovy a vyučování fyzická tvůrčí práce, vycházející z potřeb dětí a vedoucí je k samostatnosti a budoucí ekonomické soběstačnosti. Pracovní činnosti s sebou nesly terapeutický účinek. Sám navštěvoval řemeslné kurzy, aby postupně budoval dílny pro košíkářství, truhlářství, knihvazačství a další obory. Bakule vycházel vždy intuitivně pedagogicky z konkrétní situace konkrétního dítěte, nedržel se osnov. Děti dělaly velké pokroky v pracovní výchově, ale pro výuku psaní, čtení a počítání nebyl pevný prostor. Psaní a čtení zvládly za velmi krátkou dobu, když opravdu chtěly třeba svým rodičům napsat dopis nebo si od nich dopis přečíst.

Bakule byl rovněž jedním z prvních propagátorů integrace. Během první světové války vznikla v Jedličkově ústavu škola pro vojenské invalidy, kde byla uplatňována koedukace veteránů a dětí. V Jedličkově ústavu byla promýšlena také idea společné výchovy dětí s disabilitou a zdravých dětí. Tato myšlenka byla uskutečněna roku 1918 v prázdninové osadě v Německém (Havlíčkově) Brodě, které se účastnily zdravé pražské děti i děti z Jedličkova ústavu. Bakule zde z dětí také vytvořil pěvecký sbor.

Přestože nad Bakulem Jedlička držel ochrannou ruku, dostával se Bakule pro svůj progresivní a intuitivní přístup stále více do konfliktu s pedagogickými autoritami, které zdůrazňovaly, že děti musí mít pevný rozvrh a řád, a nakonec se dostal do konfliktu i s Rudolfem Jedličkou. Spolu s několika svěřenci pak Bakule ústav opustil, ale podařilo se mu díky vzrůstající slávě Bakulových zpěváčků, kteří koncertovali všude po Evropě a v USA, s podporou T. G. Masaryka a Červeného kříže vybudovat na Smíchově vlastní ústav. Ten však v roce 1933 v době hospodářské krize zbankrotoval a byl prodán v dražbě. Bakule dožíval dalších více než dvacet let v ústraní a v chudobě.

V souvislosti s Bakulovými zpěváčky nelze pominout současnou hudební formaci The Tap Tap, která vyšla právě z řad absolventů Jedličkova ústavu.

Kudy dál?

Z Jedličkova ústavu je to na Albertov asi deset minut. Po možném odpočinku v hospůdce Na Hradbách nad rotundou svatého Martina, jděte dál hlavní cestou, která naváže na Vratislavovu ulici: Přemyslovou odbočte kolmo dolů, podejděte trať a jděte rovně, překročte koleje, z Horské ulice se dejte nalevo kolmo ulicí Votočkovou. Druhá ulice zprava nese název Albertov a na jejím konci po pravé straně je pamětní deska.