Milada Horáková

Jako demokratka se Milada Horáková dostávala do konfliktů s představiteli KSČ, nesouhlasila s jejich postupem v únoru 1948. Neodešla jako mnoho jiných za hranice, ačkoli si musela být vědoma toho, že ji mocní nepřátelé chtějí zničit. Po zkušenostech s odbojem za druhé světové války začala nyní pracovat podobně jako dřív: pomáhala perzekvovaným lidem, pracovala na novém politickém programu, udržovala informační kontakt s těmi, kteří už byli v zahraničním exilu.

Adresa:
Sněmovní ulice, 110 00 Praha 1
Spojení:
  • 7 12 15 20 22 23

Vydáte se Tomášskou ulicí, půjdete pořád rovně a první ulice doleva Vás dovede k pomníku se slavíkem na mikrofonu uprostřed náměstí.

{"lat": 50.0896469, "lng": 14.4038761}

Pomník Josefa Faltuse připomíná monstrproces se statečnou československou političkou a feministkou Miladou Horákovou (1901–1950). Milada Horáková projevila odvahu už jako gymnazistka: v roce 1918 se účastnila protirakouské demonstrace a u újezdských kasáren vystoupila z průvodu a hodila českým vojákům růži. Studentům bylo však v té době zakázáno účastnit se politického života, byla proto vyloučena z gymnázia. V nové republice už však bylo umožněno odmaturovat a po vystudování právnické fakulty UK pracovala v Československém červeném kříži a později na sociálním úřadu hlavního města Prahy, v téže době působila v ženském hnutí jako blízká spolupracovnice Františky Plamínkové, zakladatelky Ženské národní rady, senátorky za národně socialistickou stranu, do které vstupuje i Milada Horáková v roce 1929.

V době vysokoškolských studií na právech – tehdy ještě Milada Králová (reprodukce z knihy To byla Milada Horáková)

V roce 1939 se zapojila do protinacistického odboje, starala se o získávaní bytů pro spoluobčany v ilegalitě, spolupracovala s Politickým ústředím a stala se členkou vedení Petičního výboru Věrni zůstaneme. Později byli s manželem Bohuslavem zatčeni gestapem, jejich sedmiletá dcerka byla dána na vychování manželovým rodičům. Milada Horáková byla vězněna na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně, v říjnu 1944 byla nacisty odsouzena k osmi letům věznění. Soudní verdikt si odpykávala v ženské věznici v Aichachu u Mnichova, kde byla vězněna až do osvobození americkou armádou v dubnu 1945.

Milada Horáková se po válečných útrapách chtěla věnovat své rodině, ale poválečná atmosféra ji strhávala do veřejné činnosti. Navázala na své předválečné členství v národně socialistické straně, stala se poslankyní v Prozatímním národním shromáždění i v Ústavodárném národním shromáždění, po Františce Plamínkové, kterou nacisté popravili, převzala angažmá v ženském hnutí a jako předsedkyně vedla Radu československých žen. Ve funkci místopředsedkyně se angažovala ve Svazu osvobozených politických vězňů.

Milada Horáková při soudním líčení (zdroj: internet)

Jako demokratka se dostávala do konfliktů s představiteli KSČ, nesouhlasila s jejich postupem v únoru 1948. Neodešla jako mnoho jiných za hranice, ačkoli si musela být vědoma toho, že ji mocní nepřátelé chtějí zničit. Byla zbavena svých funkcí, z protestu se sama vzdala svého poslaneckého mandátu. Různé spolky, jichž byla členkou, ji vyloučily, dokonce i ty, do kterých nikdy nevstoupila. Po zkušenostech s odbojem za druhé světové války začala nyní pracovat podobně jako dřív: pomáhala perzekvovaným lidem, pracovala na novém politickém programu, udržovala informační kontakt s těmi, kteří už byli v zahraničním exilu.

Zatčena byla v září 1949 a postavena v čele monstrprocesu podle scénáře sovětských bezpečnostních poradců vyslaných Stalinem. Roku 1950 byla odsouzena se třemi dalšími obviněnými za údajnou velezradu a špionáž k trestu smrti. Ostatních devět souzených bylo potrestáno mnohaletými tresty až po doživotí. Popravena byla 27. června 1950. Před popravou napsala: „Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi!“

...když jí bylo čtrnáct, zemřeli v jeden den na spálu oba její sourozenci. Rozhodla se, že bude žít taky za ně. Nejde to dokázat, ale možná právě zde je zárodek odpovědi na otázku, jak je možné, že na sebe Horáková celý život brala tolik často až nelidských úkolů – a že je unesla. Nebyla na ně sama. Pavel Kosatík
Milada Horákává před soudem (zdroj: internet)

Kudy dál?

Od pomníku Milady Horákové je to na Hradčanské náměstí asi deset minut. Vraťte se Sněmovní ulicí zpět, jakoby směrem k Mikuláši, ale záhy odbočte doprava do kopce Thunovskou ulicí. Zámecké schody vás dovedou na Hradčanské náměstí, kde stojí socha T. G. M.

Komentáře: