Milada Horáková

Pomník Josefa Faltuse připomíná monstrproces se statečnou československou političkou a feministkou Miladou Horákovou (1901–1950). Milada Horáková projevila odvahu už jako gymnazistka: v roce 1918 se účastnila protirakouské demonstrace a u újezdských kasáren vystoupila z průvodu a hodila českým vojákům růži. Studentům bylo však v té době zakázáno účastnit se politického života, byla proto vyloučena z gymnázia. V nové republice už však bylo umožněno odmaturovat a po vystudování právnické fakulty UK pracovala v Československém červeném kříži a později na sociálním úřadu hlavního města Prahy, v téže době působila v ženském hnutí jako blízká spolupracovnice Františky Plamínkové, zakladatelky Ženské národní rady, senátorky za národně socialistickou stranu, do které vstupuje i Milada Horáková v roce 1929.

V roce 1939 se zapojila do protinacistického odboje, starala se o získávaní bytů pro spoluobčany v ilegalitě, spolupracovala s Politickým ústředím a stala se členkou vedení Petičního výboru Věrni zůstaneme. Později byli s manželem Bohuslavem zatčeni gestapem, jejich sedmiletá dcerka byla dána na vychování manželovým rodičům. Milada Horáková byla vězněna na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně, v říjnu 1944 byla nacisty odsouzena k osmi letům věznění. Soudní verdikt si odpykávala v ženské věznici v Aichachu u Mnichova, kde byla vězněna až do osvobození americkou armádou v dubnu 1945.

Milada Horáková se po válečných útrapách chtěla věnovat své rodině, ale poválečná atmosféra ji strhávala do veřejné činnosti. Navázala na své předválečné členství v národně socialistické straně, stala se poslankyní v Prozatímním národním shromáždění i v Ústavodárném národním shromáždění, po Františce Plamínkové, kterou nacisté popravili, převzala angažmá v ženském hnutí a jako předsedkyně vedla Radu československých žen. Ve funkci místopředsedkyně se angažovala ve Svazu osvobozených politických vězňů.

Jako demokratka se dostávala do konfliktů s představiteli KSČ, nesouhlasila s jejich postupem v únoru 1948. Neodešla jako mnoho jiných za hranice, ačkoli si musela být vědoma toho, že ji mocní nepřátelé chtějí zničit. Byla zbavena svých funkcí, z protestu se sama vzdala svého poslaneckého mandátu. Různé spolky, jichž byla členkou, ji vyloučily, dokonce i ty, do kterých nikdy nevstoupila. Po zkušenostech s odbojem za druhé světové války začala nyní pracovat podobně jako dřív: pomáhala perzekvovaným lidem, pracovala na novém politickém programu, udržovala informační kontakt s těmi, kteří už byli v zahraničním exilu.

Zatčena byla v září 1949 a postavena v čele monstrprocesu podle scénáře sovětských bezpečnostních poradců vyslaných Stalinem. Roku 1950 byla odsouzena se třemi dalšími obviněnými za údajnou velezradu a špionáž k trestu smrti. Ostatních devět souzených bylo potrestáno mnohaletými tresty až po doživotí. Popravena byla 27. června 1950. Před popravou napsala: „Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi!“

Kudy dál?

Od pomníku Milady Horákové je to na Hradčanské náměstí asi deset minut. Vraťte se Sněmovní ulicí zpět, jakoby směrem k Mikuláši, ale záhy odbočte doprava do kopce Thunovskou ulicí. Zámecké schody vás dovedou na Hradčanské náměstí, kde stojí socha T. G. M.