Učitelka a feministka Františka Plamínková

Poté, co prosadila volební právo pro ženy, se jí podařilo prosadit i zrušení povinného celibátu učitelek. Zákon však byl jedna věc a jeho uplatňování věc druhá. Nová československá ústava byla jen počátek boje za to, aby stát vytvořil podmínky, v nichž by ženám bylo umožněno sladit povolání s rodinou.

Adresa:
ZŠ Františky Plamínkové s rozšířenou výukou jazyků, Františka Křížka 490/2, 170 00 Praha 7
Spojení:
  • 5
  • 6
  • 8
  • 17
  • 26

Serpentinovou cestou do kopce nahoru.

Demokracie není lehká; demokracie žádá převýchovu nás všech: žádá vnitřní kázeň, abychom se – jednotlivci v rodině, ve společnosti, ve straně, v národě, ve státě – sami dovedli omezovat v tom, co nutně druhé dráždí, zneklidňuje, abychom tedy i společensky vytvářeli předpoklady klidného, rozšafného dohovoru! A nad tím vším – v hlubině našeho přesvědčení – musí být: že všichni mají stejné právo na život, a že toto právo někomu brát, znamená hřešit proti principu života, a že jsme všichni, celé lidstvo, na jedné lodi, kterou buď budeme společně řídit – anebo všichni s ní utoneme! Františka Plamínková na ženském mírovém kongresu v Marseille, 1938
{"lat": 50.0972133, "lng": 14.4309167}

Stojíme před budovou, která funguje jako škola už 130 let. Do roku 1948 tu byla dívčí škola a první dvě dekády dvacátého století zde působila jako učitelka Františka Plamínková (1875–1942), velmi statečná a aktivní žena. Jejím hlavním tématem byla situace žen, které, jak to vnímala od dětství, jsou v každé situaci slabší: „Mají nižší vzdělání, doma o všem rozhoduje pouze muž, synové jsou vychováváni svobodomyslněji než dcery, rodí se plno nemanželských dětí, k nimž otcové nemají žádné povinnosti, paragrafy říkají, že muž je nadřízeným své ženy, která ho musí poslouchat, při rozluce děti náležejí otci (hoši od čtyř, dívky od sedmi let), aniž do toho matka má co mluvit atd.,“ shrnuje tehdejší situaci žen Eva Uhrová, autorka životopisu Františky Plamínkové.

Františka Plamínková (foto z webu www.femistory.cz)

Tehdy byl povinný celibát učitelek a Františka Plamínková se musela rozhodnout, zda učit, nebo se vdát a mít děti – zvolila první možnost. Poté, co prosadila volební právo pro ženy, se jí podařilo prosadit i zrušení povinného celibátu učitelek, k čemuž nejprve musela přesvědčit řadu svých kolegyň. Zákon však byl jedna věc a jeho uplatňování věc druhá. Nová československá ústava byla jen počátek boje za to, aby stát vytvořil podmínky, v nichž by ženám bylo umožněno sladit povolání s rodinou. Například k sepsání rodinného práva byli přizváni pouze muži, a protože se státu nechtělo platit tehdy tříměsíční mateřskou dovolenou, často byly ženy záhy po sňatku propuštěny. Plamínková reaguje: „… protidemokratickým motivem všeho utrpení veřejné a státní provdané zaměstnankyně je odpor proti mateřství, které dovedou muži velebit v knihách nebo u matky svých dětí, ale které je smělostí, šizením státu a privilegiem ženy, jde-li o veřejnou zaměstnankyni“. Plamínková v roce 1918 vstupuje do politiky za národně socialistickou stranu, kterou reprezentovala na pražském magistrátě (1918–1925) a později v senátu (1925–1939). V roce 1938 píše otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, kde reaguje na Hitlerovo osočení tehdejšího československého prezidenta Beneše ze lži. Píše zde mj.: „Tato urážka je snad vysvětlitelná jen nedostatkem informací, jemuž podléhají diktátoři... jako poctivá demokratka považuji za svou lidskou povinnost napsati Vám, pane říšský kancléři, protože jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí.“ Po březnu 1939 odmítala zůstat v cizině, ačkoli obdržela pas a legálně vyjela do Švédska, Norska a Dánska, chtěla zůstat v těžkých chvílích s domovem. Dva týdny po atentátu na Heydricha byla zatčena a 30. června nacisty na kobyliské střelnici zastřelena.

Františka Plamínková v USA (foto z webu www.femistory.cz)
Sedlák i své děti musil dát pánovi, když se mu zlíbilo; ani dcera ani syn bez vůle pánovy nesměli se oženit, syn nesměl bez dovolení jíti na řemeslo, na studie. Daně, poplatek, desátek, robota i karabáč byla pouta, jimiž byl sedlák připjat k rodné hroudě... A žena? Jak ubohá, bezprávná, zotročená byla žena! Kterýsi koncil církevní se přel, má-li žena vůbec duši. Co vám o ženě jen vypravují ruské romány z předešlého století! Bití bylo jejím denním chlebem. Úplná poddanost muži – úplná bezprávnost politická, skoro žádné právo na vyšší vzdělání – a srovnejme dnešní stav a zase vidíte, že společnost spěla novotami k lidskosti. A války? Jak dlouho krev a železo rozhodovalo o urážkách na cti, rozhodovalo politické i hospodářské spory… Chtěly byste, aby zůstalo při starém? Aby vůbec jen známka těchto starých názorů zůstala v platnosti? Tak jde vývoj k lidskosti. Nesmíme se uzavírat novým proudům, musíme je všecky zkoumati a vážně o nich rozhodovati. Františka Plamínková, 1920
Použitá literatura a další odkazy:

Kudy dál?

K pomníku „Bike to Heaven“ je to necelých pět minut. Vydejte se směrem k Vltavě, pavilon Expo nechte po pravé straně a pokračujte klikatou cestou z kopce, kde se vám otevře krásný výhled na Prahu. Když sejdete na chodník, vydáte se doleva a před sebou uvidíte stříbrnou čtyřlampu s bicyklem.

Komentáře:
BESbswy