Náměstí Míru, mírové hnutí, mír – vzdor

Toto náměstí bylo koncipováno jako nejdůležitější náměstí Vinohrad – lepší pražské čtvrti symbolizující vzmach českého měšťanstva. Od svého založení v roce 1884 neslo název Purkyňovo, podle učence Jana Evangelisty Purkyně, než bylo v roce 1926 přejmenováno na Mírové náměstí. V letech 1933–1940 neslo název Vinohradské náměstí, během druhé světové války Říšské náměstí, v letech 1945–1948 se jmenovalo opět Vinohradské a od jara 1948 až do současnosti nese název náměstí Míru. Historie jeho pojmenovávání je symptomatická – proč se „mír“ dostal do názvu zrovna v letech 1926–1933 a pak roce 1948, v roce komunistického puče?

S rokem 1926, kdy se náměstí přejmenovává z Purkyňova na Mírové, vrcholí v Československu i v Evropě pacifistické hnutí. V červenci 1924 uspořádalo Hnutí pro mezinárodní smír (IFOR, International Fellowship of Reconciliation) konferenci v moravském Štramberku, v březnu 1925 vznikla československá odbočka IFOR a v samotném roce 1926 vydala Internacionála odpůrců války (War Resisters’ International) celosvětový manifest proti branné povinnosti, kterou podepsali Albert Einstein, Henri Barbuse, Romain Rolland, Betrand Russel, H. G. Wells, Mahátma Gándhí). Tváří českého pacifismu a odpíračů vojenské služby byl Valentin Bulgakov, emigrant z Ruska, který byl jako mladíček jeden rok tajemníkem Lva Nikolajeviče Tolstého, a Přemysl Pitter. V roce 1926 přednášel v kulturním domě na Vinohradech na tomto náměstí bengálský humanista, umělec, pedagog a filosof Rabíndranáth Thákur: tyto události museli vzít radní v potaz, když v roce 1926 náměstí přejmenovávali.

Fakt, že se radnice v roce 1933 vrací k původnímu názvu Vinohradské náměstí je rovněž symptomatický: vyjadřuje jednoznačnou změnu postoje české společnosti k mírovému hnutí a naznačuje i rozkol mezi mírovými aktivisty samotnými. Optimismus dvacátých let nahradila hospodářská krize let třicátých a nástup autoritářských režimů. V lednu 1933 nastupuje Hitler k moci a už v létě 1933 mírové hnutí opouští Albert Einstein, o něco později opouští pražskou centrálu hnutí Valentin Bulgakov a pražská pobočka IFOR v roce 1933 definitivně zaniká. Uvnitř hnutí se dějí znepokojivé věci: Romain Rolland propadá lásce ke stalinskému Rusku, posavadní pacifista-radikál George Landsbury se dojímá ještě v roce 1937 nad Hitlerovou přívětivostí a laskavostí. „Praktický pacifista“ Přemysl Pitter však toto nebezpečné podcenění zla ze strany bývalých spolubojovníků z mírového hnutí odmítá: „Ani Ježíš se přece neradoval z ďáblovy přítomnosti a nebratřil se s ním, nýbrž s ním bojoval a vymítal ho.“

Rok 1948 znamená nástup diktatury komunistické moci, která slovo mír ideologicky zneužila, slovo mír se stalo jedním z nejfrekventovanějších. V řeči komunistické ideologie byly země sovětského vlivu „mírumilovné, radostné a zdravé“, na rozdíl od „bojechtivého, dekadentního a agresivního“ Západu. Konkrétním příkladem zneužití tohoto slova budiž „mír“ v názvu Mírového hnutí katolického duchovenstva, existujícího v Československu v letech 1950–1968, v jehož čele stáli tzv. míroví kněží, kteří spolupracovali s komunistickým režimem a neprávem vystupovali jako zástupci ostatních kněží. Většina kněží však z dobrých důvodů odmítala režim, který se etabloval na základě justičních vražd a brutálních represí, a který byl udržován sítí udavačů. Po roce 1989 možná „mír“ v názvu náměstí přetrval i díky „sémantické perestrojce“ , o které mluví Václav Havel, když přebíral 15. října 1989 Mírovou cenu německých knihkupců ve Frankfurtu:

Dostávám se konečně ke krásnému slovu mír. Čtyřicet let ho čtu v naší zemi na každé střeše a v každém výkladu. Čtyřicet let jsem tak jako všichni mí spoluobčané vychováván k alergii na toto krásné slovo, protože vím, co čtyřicet let znamená: mohutné a stále mohutnějící armády jakožto údajnou záštitu míru. Navzdory tomuto dlouhému procesu systematického vyprazdňování slova mír; ba víc než je vyprazdňování: jeho naplňování právě opačným významem, než jaký podle slovníku má; navzdory tomu všemu se podařilo několika donkichotům z Charty 77 a několika jejich mladším kolegům z nezávislého mírového sdružení toto slovo rehabilitovat a vrátit mu původní smysl. Museli ovšem tuto sémantickou „perestrojku“ – totiž obrácení slova mír z hlavy opět na nohy – čímsi zaplatit: téměř všichni mladí předáci z Nezávislého mírového sdružení si museli pár měsíců odsedět. Mělo to ale smysl: jedno důležité slovo bylo zachráněno před svým totálním znehodnocením. A to není, jak se tu pořád pokouším vysvětlit, zdaleka jen pouhá záchrana slova. Je to záchrana čehosi daleko důležitějšího. Všechny důležité děje našeho světa – krásné i obludné – mají totiž svou předehru ve sféře slov.

Havel popisuje znehodnocování slov, které neskončilo sametovou revolucí v roce 1989, neboť mocenské ani ideologické vakuum neexistuje. Jak obracet slovo „zpátky z hlavy na nohy“ v době fake news a trollingu, době postfaktické a postpravdivé? Od Nezávislého mírového sdružení a (sémantické) perestrojky uplynulo už třicet let a zdá se, že slovo „mír“ je na tom teď ještě hůř než v roce 1988 a že slouží stále především jako zástěrka násilného jednání. Zdá se však, že pokud nechceme slovo „mír“ zcela vyhodit, je třeba jej spojit se vzdorem. Nabízí se Havlem uvedený příklad doplnit o pár příkladů dalších. Praktické zpřítomnění biblického „Nezabiješ!“ a „Bůh stvořil člověka k obrazu svému“ najdeme u anglických a amerických kvakerů, kteří již za cenu těžkých represí odmítali už v 17. století vojenskou službu a tvrdě vystupovali proti odporné instituci otroctví, zbavující lidi jejich nezcizitelné důstojnosti. Z obdobně radikálně křesťanského postoje vychází později Henry David Thoreau (1817–1862), který poukázal na systémové násilí státu a nabídl možnost nápravy společnosti formou nenásilného odporu. V textu „Občanská neposlušnost“ (Resistance to the Civil Government, 1849) popsal Thoreau důsledky svého rozhodnutí nezaplatit daň státu, který válčí s Mexikem a podporuje otroctví. Toto rozhodnutí Thoreau argumentačně podepřel: zákony a provoz státu nejsou nevytvářeny z moci osudu, ale z moci lidí, a změna je možná. Na rozdíl od Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910), který odmítal použití násilí za všech situací, se Thoreau zastal i vzbouřence Johna Browna a jeho pověsti. Thoreau poukazuje na to, že nečinnost by mohla znamenat „vykrvácení svědomí“, která by vedla k „věčné smrti“, ztrátě lidskosti, tedy ztrátě solidarity s druhými lidmi:

Když se mne – jak se mi už tolikrát stalo – výběrčí daní nebo kterýkoli jiný státní úředník zeptá: „Co mám tedy dělat?“, odpovím: „Jestli chcete opravdu něco udělat, složte svou funkci.“ Odepře-li občan poslušnost a úředník složí svou funkci, pak je revoluce dokonána. Představme si ale i to, že by tekla krev. Nedochází snad v jistém smyslu k prolévání krve, je-li zraněno svědomí? Z takové rány prýští skutečné lidství a nesmrtelnost; člověk vykrvácí a čeká ho věčná smrt. Tuto krev vidím téct právě teď.

Slovo „mír“, aby mu zůstal vůbec nějaký význam, musí tedy ve svém sémantickém poli obsáhnout i vzdor vůči nespravedlnosti. Jenom takto lze odlišit „mírový“ postoj od „klídku“ coby posvěcení statu quo. Takovýto postoj musí se zasazuje o to, aby se zákony – jako je česká Listina základních práv a svobod – dodržovaly, aby neexistovaly jen na papíře. Vedle legálních strategií – jako je bojkot určitého zboží či služeb, demostrace, stávka – míroví aktivisté však bývají někdy nuceni opustit rámec zákona a jít do konfliktu se státním represivním aparátem, protože násilí bývá často zákonem „legitimizováno“ (Thoreau, King, Gándhí, Pitter, Kriegel, Horáková, Vacková aj.). „Mírový postoj“ dále znamená reflektovat svoje jednání a výhody svého postavení, znamená ochotu revidovat své postoje na základě pozorného vnímání druhého člověka, jeho situace, jeho příběhů a argumentů a tvořivě hledat východisko. „Mírový postoj “ nelze myslet bez pevného vědomí sdíleného lidství, nedělitelnosti svobody a lidských práv a aktivně se zasazovat o jejich dodržování, věřit a spolu-utvářet oteveřenou budoucnost. Mocenská propaganda – i ta současná – oproti tomu sleduje jediný skrytý cíl: vytváří v lidech vědomí, že soužití „jedněch“ s „druhými“ není a nebude nikdy možné.

Kudy dál?

Na Vyšehrad je to z náměstí Míru zhruba půl hodiny svižnou chůzí. Vydáte se Belgickou ulicí, na jejím konci zahnete doprava, asi po padesáti metrech sejdete dolů nalevo na Nuselské schody, půjdete pořád rovně z kopce, bez odbočování z vaší ulice, budou se střídat jména ulice, ale ne její směr. Tedy půjdete ulicemi Pod Nuselskými schody, Fričova, Na Folimance, Jaromírova a teprve přímo pod Nuselským mostem zabočíte kolmo doleva a podejdete podchodem železniční trať a vydáte se asi sto metrů po cestě šikmo doprava až dojdete po pár metrech do ulice Krokova. Na konci Krokovy ulice se vydáte asi sto metrů Lumírovou ulicí a pak opět zahnete doprava a dojedete k Táborské bráně. Odtud běžte rovně, na levé straně v ulici V Pevnosti se po levé straně nachází Jedličkův ústav.

Pokud chcete ulehčit svým nohám, vydejte se asi dvěstě metrů podél kolejí dolů na zastávku I. P. Pavlova Metra C. Odtud popojeďtě na stanici Vyšehrad . Ze stanice metra se vydáte podél šipek směrem k Vyšehradu. Ohromnou rozsáhlou budovu Kongresového centra necháte po levé ruce, projdete Táborskou branou do ulice V Pevnosti a dojdete k Jedličkovu ústavu, který bude po vaší levé straně.