Tomáš Garrigue Masaryk

Bronzová socha otce zakladatele a prvního prezidenta Československa Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) sem byla umístěna u příležitosti 150. výročí narození. Socha v nadživotní velikosti byla vytvořena podle původního díla sochaře Otakara Španiela (1881–1955).

Když Masaryk v roce 1914 jako čtyřiašedesátiletý odjížděl do zahraničí, aby seznamoval evropské politiky s požadavkem nahradit po válce Rakousko několika národními státy, neměl k tomu žádný velký mandát: byl jediným (!) zvoleným poslancem své strany a měl pověst provokatéra. V Ženevě v roce 1915 poprvé vyhlásil požadavek samostatného státu, v roce 1916 založil s M. R. Štefánikem v Paříži Československou národní radu, zatímco v Rakousku-Uhersku byl na něj vydán zatykač. Učil v Londýně na King’s College, pak se vydal do Ruska vybudovat československé legie – tato část jeho života, když na ni vzpomíná třeba v rozhovoru s Karlem Čapkem nebo v knize Světová revoluce, připomíná dobrodružný román: v Rusku totiž vypukla říjnová revoluce a Masaryk vedl cestu legií transsibiřskou magistrálou přes Sibiř až do Japonska a odtud teprve do Evropy. Legie ponechal ve Francii a sám se mezitím vydal do USA, kde jej vítá 250 tisíc českých a slovenských krajanů. I proto se mu podařilo přesvědčit amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který se pak o vznik Československa zasadil během poválečných jednání. Dne 28. října vznikla demokratická československá republika a v prosinci 1918 Masaryk s velkou slávou přijel v čele vítězných legií na Wilsonovo nádraží do Prahy a odtud se vydal na Hrad jako prezident osvoboditel.

Uprostřed jásotu se však ztrácelo, že Československo vzniklo proti vůli 3,5 milionů zdejších Němců, kterých bylo počtem víc než Slováků. V roce 1926 se dostávají Němci do československé vlády, do toho však záhy vstupuje hospodářská krize a nástup Hitlera k moci situaci komplikuje ještě víc. Šikanu sudetských Němců v Československu kritizuje po právu mj. Milena Jesenská a Přemysl Pitter. Masaryka ovšem ctí, že neměl nacionální předsudky a že otevřel Československo mj. uprchlíkům ze sovětského Ruska (třeba pacifistovi Valentinu Bulgakovovi a básnířce Marině Cvětajevě) a posléze i uprchlíkům před nacismem (například spisovatelům Thomasi a Heinrichu Mannovi).

Z Masarykova odkazu naděje zdůrazněme jeho statečnou konfrontaci s antisemitismem. V roce 1899 vystoupil s požadavkem revize procesu s Leopoldem Hilsnerem (1876–1928), židovským tulákem, který byl obviněn z rituální vraždy. Masaryk dosáhl revize Hilsnerova procesu, druhý rozsudek smrti byl pak Hilsnerovi zmírněn na doživotí. Jak upozornil Petr Pithart, podstatná byla v tomto případě Masarykova konfrontace se sebou samým a přiznání se k tomuto vnitřnímu boji v Čapkových Hovorech: „Kdy jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“ Pak je třeba podtrhnout Masaryka jako feministu, který rozšířil své jméno o rodné příjemní své ženy Charlotty Garrigue. Dále z textů vystupuje Masaryk jako člověk pevné vůle: „Člověk mnoho vydrží, má-li cíl a když se jednou odhodlal, že za ním půjde stůj co stůj a doopravdy.“

Zmiňme závěrem i Masarykovy dialogy s pacifistou L. N. Tolstým, kterého třikrát navštívil v Jasné Poljaně. Tolstému vyčítá slepotu ke zlému a zdůrazňuje naopak nutnost boje se zlem, aby k zabití „toho, kdo má zlý úmysl“ nemuselo dojít: „Nejvíc jsme se přeli o neodpírání zlému; nepochopoval, že neběží jen o odpírání násilné, nýbrž o boj proti zlému na celé čáře; neviděl rozdílu mezi defensivou a ofenzivou.“ A konečně je tu Masaryk (sebe) pedagog: „A snad i proto jsem nebyl pravý pedagog, že jsem po celý život vychovával jen sebe sama.“ Všechno toto je inspirativní i pro dnešní dobu. Jakkoli Masarykovy vlastní texty už dost zastaraly, Čapkovy Hovory s T. G. M. podávají inspirující živé svědectví o prvním československém prezidentovi a jeho hrdosti a odvaze.

Kudy dál?

A. Chcete-li si udělat kratší tramvajovou vyjížďku na břevnovský hřbitov (cesta tramvají trvá deset minut, na prohlídku a cestu tam a zpět si však vyhraďte minimálně hodinu), vydejte se z Hradčanského náměstí Kanovnickou ulicí, která ústí do ulice U Brusnice, dojděte na tramvajovou zastávku Brusnice. Odtud jeďte tramvají směrem nahoru na zastávku Břevnovský klášter.

B. Chcete-li rovnou dál pokračovat po stezce k letenskému metronomu, projděte Matyášovou branou a vydejte se přes Druhé nádvoří Pražského hradu Královskou oborou směrem k Letohrádku královny Anny, pokračujte dál tímto směrem, přejděte mostíkem tramvajové koleje o odtud dál Letenskými sady k metronomu. Cesta z Hradu ke Stroji času vám bude trvat 20 až 30 minut.