Pomahači a vítači: Doreen Warriner; Nicholas Winton, Beatrice Wellington a další

Doreen Warriner (1904–1972), mladá odborná asistentka z University College London se zaměřením na ekonomii drobného zemědělství měla původně s pomocí Rockefellerova stipendia zkoumat hospodářské poměry na Jamajce. Rozhodla se však nakonec jinak a 13. října 1938 přijíždí do Prahy, kterou znala ze svých předchozích výzkumných cest do východní Evropy. Nyní se však situace radikálně proměnila: Po Mnichovu v září 1938 opustilo Sudety asi 200 tisíc strádajících lidí. V největším ohrožení byli sudetští protinacističtí vůdci, především sociální demokraté a komunisti, a bylo jasné, že Hitler brzo vpochoduje do Prahy. S pomocí členů britské Labour Party se stala Warriner oficiální zástupkyní Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC) a pomocí kvakerů a řady dalších dobrovolníků se jí podařilo sehnat britská víza a polská tranzitní víza a vypravit několik vlaků (a některé z nich i přes Polsko doprovodit) pro prvních 250 nejvíc exponovaných antinacistů ze Sudet do Londýna. Nyní se Doreen Warriner a její spolupracovníci museli postarat o jejich rodiny: byly tu stovky jejich žen a dětí zcela bez prostředků. Záhy Warriner domlouvá další transporty pro politické uprchlíky, k tomu musela čelit šikanóznímu jednání polského konzula a pomalému vydávání víz v Anglii. V únoru 1939 dostala ven transport s pěti sty lidmi, polovina odjela do Anglie, druhá do Švédska. Spoluorganizovala další ilegální sít. Dne 23. dubna 1939 musela odcestovat do Británie. V roce 1941 se jí dostalo ocenění nositelky Řádu Britského impéria, v roce 1943 odjela na Střední východ a později do Jugoslávie, kde pokračovala v záchranných pracích. Po válce se vrátila na školu Slovanských a Východoevropských studií při University College London a publikovala dál texty především o zemědělské ekonomii a dějinách pozemkové reformy. Svou pomoc v zimě 1938–1939 však stihla popsat ještě v textu „Zima v Praze“ (Winter in Prague).

Plánovala-li Warriner původně výzkum na Jamajce, makléř Nicholas Winton (1909–2015) původně plánoval jet na lyžařskou dovolenou. Winton – podobně jako i domácí Pitter – zaměřil svou pozornost na děti a našel zázemí v kanceláři Doreen Warriner, která podpořila jeho iniciativu stát se tajemníkem dětské sekce BCRC. Wintonův výše citovaný dopis matce však ukazuje, že co se týče záchrany dětí, musel začínat zcela od nuly, Winton byl naštěstí velice praktický a organizačně schopný. Za necelý měsíc, který strávil v Praze, má Winton přímý podíl na dvou odletech dětí z Prahy: třicet dětí zásluhou Wintona, kanceláře Warrnerové a tajemné švédské špionky odletělo do Švédska; další let do Londýna spoluorganizovala BCRC, Winton a misijní Barbican Mission. Winton si sám bez dovolení svého šéfa prodloužil dovolenou z makléřské kanceláře o deset dní – dovolená oficiálně trvala jenom dva týdny a jeho šéf se bál o své akcie. Potom se naštěstí v Praze objevil další Angličan, statečný Trevor Chadwick, který v Praze Wintona vystřídal a Winton mohl začít organizovat vlakové kindertransporty z Londýna: vyzvedával děti na Liverpool Street Station a předával děti pěstounům, které pro ně předtím nalezl. Fakt, že na hlavní nádraží zřejmě Winton nikdy žádné dítě nedoprovázel, nijak nezpochybňuje jeho lví podíl na organizaci pražských kindertransportů. Celkem se Wintonovi, Chadwickovi a BCRC podařilo zachránit 669 dětí. Poslední a největší transport s 250 dětmi měl odjet 1. září 1939, naneštěstí právě v den, kdy začala válka, a tento transport nikdy neodjel.

Winton zprvu odmítal z morálních důvodu narukovat, byl členem protiletecké hlídky a posléze pracoval v Červeném kříži jako řidič. Následně však do armády vstoupil: „Nakonec vás to vtáhne a existují důležitější věci než vaše svědomí.“ Po válce pracoval pro Mezinárodní organizaci pro uprchlíky (IRO), přičemž jeden z úkolů, jimiž byl pověřen, byl složitý a stresující: spolu s ředitelem IRO Abba Schwartzem být likvidátorem nacistické kořisti: předmětů, o něž Němci za války oloupili vězně nebo občany okupovaných zemí. Wintonův život se po roce 1948 vrací do kolejí obchodníka a později komunálního politika. Nicholas Winton byl skromný člověk, rozčilovala ho redukce jeho osobnosti a jeho činů do mediální zkratky, přívlastek anglický Schindler neměl rád a považoval ho za absurdní. Se svými „dětmi“ se setkal v rámci show That’s Life v roce 1988. Později řekl Vere Gissing, že děti rád viděl, ale formát britské verze „Pošty pro Tebe“ mu přišel nevhodný. V roce 1998 dostal od Václava Havla Řád bílého Lva a od Královny Alžběty v roce 2002 byl pasován na rytíře. Podobně jako dalšího velkého zachránce dětí, Přemysla Pittra, charakterizuje Wintona vedle skromnosti také praktičnost. Jeho dcera o něm napsala:: „Neměl ve zvyku lomit rukama, ale pokaždé se snažil najít cestu k nápravě, uměl své emoce převést do akce.“ I v tomto umění je Winton velkou inspirací pro dnešek.

Z okruhu Doreen Warriner je třeba ještě zmínit alespoň Beatrici Wellington (1907–1971), na kterou se neprávem zapomíná. Její role v zimě 1938–1939 byla ovšem zásadní: vytvářela vahou vlastní osobnosti tlak na gestapo a urychlovala tak vydávání víz. Byla to Kanaďanka, spolupracovala s kanceláří Doreen Warriner, ale byla do jisté míry nezávislá na britském vyslanectví a byla stejně – možná ještě více než Warriner – alergická na pomalost úřednického jednání a nešetřila kritikou do řad britských úředníků. Byla velice úspěšná i v jednání přímo s kriminálním radou gestapa von Bömelburgem. Její taktikou bylo objevit se každý den ve von Bömelburgově kanceláři. Podle W. Chadwicka se jí trochu bál i sám von Bömelburg. O tomto podává zprávu další hrdina akce, britský vládní styčný důstojník pro uprchlíky, R. J. Stopford: „Byla čím dál víc přesvědčená, že svou misi může uskutečnit jen tak, že bude vůči gestapu tvrdá... Kriminalrat (von Bömelburg) nebyl horlivý nacista, a pokud mohl, usiloval o spolupráci s námi, ale nesměl dát najevo, že se poddává tlaku. Po čase řekl Creightonovi, že už má dost metod slečny Wellingtonové, a žádal ho, aby ji odvolal… Ale slečna Wellingtonová zůstala v Praze.“ Poslední slovo o Beatrice Wellingtonové přenechme Doreen Warriner: „Když jsem byla zpět v Anglii, Beatrice Wellingtonová mě stále telegraficky informovala o tom, co se děje. Jedna velká skupina odjela začátkem května přes Německo. Dne 22. května jsem šla na Liverpoolské nádraží naproti poslední skupině žen, které jsem měla na starosti. Beatrice Wellingtonová zůstala v Praze a jednala se zbývajícími ženami. Vrátila se do Anglie až na konci července, kdy je všechny dostala ven.“

Nyní jenom pár dalších jmen hrdinů let 1938–1939: je to již zmíněný Trevor Chadwick, který v Praze zastoupil Nicholase Wintona a byl v rámci BCRC hlavním Wintonovým spolupracovníkem při organizaci kindertransportů z Prahy, R. J. Stopford, jenž byl protějškem Doreen Warriner v jednání s britskou vládou, David Greenfell a Williama Gillies z Labour party, kvakerky Jean Bannister a Tessa Rowntree; Josephine Pike, Alec Dickson, John Ingman, Walter Layton a řada dalších statečných lidí.

Úplným závěrem se přesuňme na počátek září 2015, kdy se „spontánně, narychlo, ale hlavně s přesvědčením a vírou v solidaritu“ vydaly na toto nádraží dobrovolníci z Iniciativy Hlavák, kteří zde na místě pomáhali uprchlíkům z válečných zemí, kteří projížděli Českou republikou. Uprchlíkům poskytovali jídlo, hygienické potřeby, oblečení, nocleh, informace. Dobrovolníci Iniciativy Hlavák, stejně jako dobrovolníci Czech Teamu Balkán operujícího v terénu, navázali uprostřed všeobecného zmatku a lhostejnosti na odkaz naděje lidí z okruhu Doreen Warriner.

Kudy dál?

Došli jste na poslední stanoviště stezky!